Hodnotit / sdílet na:

10.12.2009: ČTVRTEK, SBALIL SI HAFÍKA, ABY HO HLÍDAL

obrázek deník
Dopoledne jsem věnovala balení. Nanosila jsem z komory a ze sklepa všechny ty nastřádané banánové krabice. Byla jsem vcelku překvapená, kolik jsem jich stihla opět nakřečkovat. První várka s oblečením po Martínkovi už byla z domu. Doma jsem nechala jen věcičky tak do jednoho roku a ostatní jsme odvezli uložit na půdu k babičce a dědovi od Marka.

Musím podotknout, že prarodiče přímo zírali, nechtěli tomu vůbec věřit, že v těch krabicích je jen oblečení po Martínkovi. Holt časy se mění. Je pravda, že některé věci neměl Martínek ani na sobě, ale v rodině bude ještě hodně dětiček, tak se snad vše pořádně unosí.

Nejprve jsem tedy balila zbylé věci po malém, jenž jsem si tu nechala pro naši princezničku. Ve skříni jsem se rozhodla ponechat oblečení tak na první tři měsíce. Stěhování do nového bytečku sice plánujeme co nejdříve po mém porodu, ale dopředu nikdo neví, jak to se mnou bude. Třeba nebudu delší dobu schopná něco těžkého tahat, budu rozbolavělá po nastřižení hráze nebo budu mít problémy s kojením,….. Nechci pak lítat sem a tam, hrabat v krabicích a vozit potřebné věci zpět.

Když byly dětské věcičky sbaleny, sundala jsem opatrně vakuové pytle s letním oblečením, které byly položené nahoře na skříních v ložnici. Když jsem pytle rozdělala, vyvalila se na mně kupa oblečení. Zjistila jsem, že mi na to zbylé banánové krabice nebudou rozhodně stačit. Dala jsem se tedy do třídění.

Původně jsem to chtěla nechat až na jaro, až budu vědět, do jaké velikosti se opět smrsknu. Byly zde však uloženy i věci, které jsem nenosila už ani před otěhotněním, tak jaképak rozmýšlení a přetahování s nimi sem a tam.

Vyhrabala jsem všechny igelitové tašky, co kde doma byly, abych tam poskládala věci na vyřazení. U některých kousků mě až píchlo u srdíčka, ale postava se holt mění a nejsem zrovna typ, co bude mít postavu stejnou po dvou dětech, jako před nimi. Břišní partie mi nedělají problém, jsem zvyklá posilovat a cvičit, ale boky se mi po prvním porodu rozjely a ať dělám, co dělám, není cesta zpátky.

Tak jsem si u balení pěkně zavzpomínala. Dopoledne při práci děsně rychle uteklo a vše jsem stihla tak akorát, abych včas dochvátala do školky. Martínek se už převlékal, je stále víc samostatný, vše si pěkně ukládá do své skříňky, mám z něho velkou radost. Jeho samostatnost se bude po mém porodu náramně hodit.

Venku bylo dnes docela slušné počasí, tak jsme to ze školky vzali oklikou, aby se i ten náš Kouďák pořádně provětral a protáhnul. Doma se pak malíček zděsil toho množství krabic naskládaných přímo v obýváku. Ubezpečila jsem ho, že odpoledne dorazí táta a že je pak spolu odvozí do nového bytečku.

V tom se malý rozplakal, že on se nechce nikam stěhovat, že se mu náš starý byteček líbí….. Snažila jsem se ho uklidnit, že se ještě nestěhujeme, že jeho nový pokojíček zatím na něho jen netrpělivě čeká. Připomněla jsem mu, jak byl nedávno nadšený z krásně vymalovaného pokojíčku a jak se mu líbilo, že na něho ze stropu místo lustru mrká sluníčko, které nádherně září.

Až po chvíli se mi podařilo malého uklidnit. Dokonce se dal místo spaní do balení, aby měl odpoledne přichystané některé hračky, které si s tatínkem odveze do nového bytečku. Sbalil si i velkého plyšového pejska se slovy, že mu bude pokojíček hlídal a přivolá všechny hodné víly, aby se tam zabydlely, než on sám tam za nimi také přijde.

Člověku zůstává někdy rozum stát, co se v těch malých hlavičkách vyvrbí, jak jsou ty dětičky bezelstné, citlivé a přitom velice vnímavé. Vím, že musíme být opatrní, že musíme jít na to pomalu. Dokonce jsem četla, že některé děti mají z přestěhování velké trauma, začnou se v noci pomočovat a podobně. Tak jen doufám, že to nebude i náš případ!

Související odkazy:
Cvičení v posilovně
Těhotenství týden po týdnu:
Popis těhotenství 36. týden

obrázek deník