Hodnotit / sdílet na:

11.07.2009: SOBOTA, S DIVOČÁKEM V ZÁDECH

obrázek deník
Probudilo nás pronikavé zvonění budíku. Chvíli jsem nevěděla co se děje, ale pak jsem si to srovnala v hlavě, jede se na houby!

Markovi se z postele vůbec nechtělo, přitom to byl on, kdo chtěl vyrazit tak brzo. Snad aby nás v lese někdo nepředběhl. Nakonec se přece jen vyhrabal z postele a šel vyvenčit Koudyho, do lesa ho kvůli klíšťatům nebereme.

Já ustrojila malíčka, nachystala pití a něco sebou k zakousnutí, snídat se nikomu tak brzy nechtělo, tak si dáme cestou nebo až v lese. Honem ještě košíček, nůž a sprej na dotěrný hmyz a můžeme vyrazit.

Když jsme přijížděli k lesu, nebylo nikde žádné auto, mně se to zdálo podezřelé, Marek si liboval, že jsme první. Zaparkovali jsme na příjezdové cestě, dojedli chlebíky, postříkali se proti klíšťatům a pořádně zapnuli bundy, v lese bylo dost chladno.

Martínek chtěl nést košíček sám, vesele poskakoval a ukazoval na každou prašivku. Houby se buď schovávaly nebo zkrátka nebyly. Šli jsme stále hloub, míjeli vyvrácené stromy, bylo vidět, že na nich už lesníci začali pracovat, zem byla rozrytá, podhoubí poničené.

Marek tomu nechtěl věřit, kolegové ho tak naladili, že čekal minimálně plný košík a v kapse měl ještě záložní tašku. Podařilo se nám objevit několik babek, ale byly úplně červivé. Najednou Marek zaostřil, sklonil se k zemi a z mechu vítězoslavně vydloubl poddubáka.

Radosti bylo, jak na Starém Bělidle, začali jsme okolí prohledávat kousek po kousku, jestli se někde neukrývá ještě nějaký bratříček. Úspěch se dostavil, v okolí byla dokonce pětičlenná rodinka poddubáků.

Do hledání jsme byli tak zabráni, že jsme si nevšimli, že nás z houští pozoruje divočák. Až když jsme uslyšeli podezřelé funění a chrochtání, zůstali jsme jak opaření. Všude radí, že se utíkat nemá, ale stůjte s dítětem a čekejte, co se bude dít!!!!

Marek čapnul Martínka a polehoučku, potichoučku jsme se začínali vzdalovat. Malý sice nechápal co se děje, miluje zvířátka, tak by si šel divočáka asi nejraději pěkně pohladit, zato v nás byla jen malá dušička. Když se nám zdálo, že už je vzduch čistý, vzali jsme to přímo úprkem.

V cestě se klikatila už jen malá strouha, pak seběhnout dolů z kopečka a jsme v bezpečí, tak jsme si právem oddychli. Bohužel les byl nasáklý vodou a to, co se zdálo kolem strouhy jako pevná zem, bylo pěkně hnusné a mazlavé blátíčko. Uvízla jsem v něm a tenisky pomalu mizely v blátě, Marek s malým byl ještě o něco těžší, takže zahučel ještě hlouběji. Vypadali jsme úděsně, začali jsme hledat aspoň mech, abychom se trochu očistili.

Marek nadával, že to byl pěkně „podařený“ výlet a že ta rozrytá zem nebyla asi dílem dřevorubců, ale divočáků. Ani jsem si nepřisadila, i když to byl jeho nápad. V duchu jsem byla ráda, že jsme vypadli z města, nepršelo a nic vážného se nám nestalo. Špinavé kalhoty a boty, ty se vyperou!!!!!

K mé veliké radosti jsem nakonec našla na kraji lesa ještě několik pěkně zdravých růžovek. Na smaženici tedy bude, a to je hlavní. Mise splněna, můžeme vyrazit na cestu domůůůůů!

Související odkazy:
14. týden těhotenství
Těhotenství týden po týdnu:
Popis těhotenství 14. týden



Dětská výživa

Užitečné stránky:  Mapa stránek | Použití cookies   Zobrazit verzi: Klasická | Mobilní