28.11.2009: SOBOTA, STAČIL JEDEN NEŠIKOVNÝ HOD

Sobotní ráno jsme si po dlouhé době vychutnávali společně v postýlce, nikam jsme nespěchali. Zatím co jsem postavila vodu na čaj a šla zvládnout ranní hygienu, stihli ti moji chlapi změnit ložnici v nepoznání. Jejich polštářový boj se natolik zvrtnul, že to odnesla i lampička na nočním stolku. Malíček se leknutím utíkal schovat pod postýlku. Nebyla to však jen jeho vina, taťulda ho pěkně rozdivočel. Pak už stačil jeden nešikovný hod …….

Místo napomínání jsem musela Martínka naopak utěšovat, že se zas tak moc nestalo, ale že musí být příště víc opatrný. Marka bych nejraději vyplísnila, ale na druhou stranu byli v tu chvíli oba jak malé děti a to je pak těžké se na někoho zlobit. Lampička byla celkem tuctová, žádná cenná starožitnost, tak se holt do nového bytečku koupí obě nové, alespoň bude nějaká změna.

Po snídani si šel Marek společně s Koudym zaběhat, já zatím poklidila tu spoušť, co ti moji uličníci nadělali. Když bylo vše hotovo, rozhodli jsme se zajet překvapit Markovy rodiče. Marek opravdu o svém příjezdu nedal nikomu vědět, takže překvapení bylo veliké. Rodiče nás přemlouvali, ať zůstaneme na oběd, ale nakonec u nich zůstal jen Martínek a my vyrazili sami do restaurace, jako za mlada.

Oběd a vše kolem bylo moc fajn. Připadala jsem si zas jako v době naší největší zamilovanosti. Sice mi Marek netisknul pod stolem vroucně ruku, ani nešpital do ouška zamilovaná slovíčka, přesto jsem měla pocit, že k sobě patříme a při vzájemné toleranci dokážeme spolu i zestárnout. Moji romantickou náladu trochu kazilo to věčné odbíhání na toaletu. Malá v bříšku chtěla na sebe asi také důrazně upozornit, abychom si uvědomili, že i ona bude do našeho života za malou chvíli patřit.

Abychom se příliš nerozseděli, zajeli jsme ještě k nákupnímu centru. Mikuláš je za dveřmi, Vánoce tu budou také každou chvíli, tak ať nemusím s tím svým pupkem shánět dárky na poslední chvíli.

Zrovna, když jsme bloumali mezi regály s hračkami, narazili jsme na kamarádku Helču, jak s manželem vybírali kočárek pro jejich Haničku. Upřímně jsme se s nimi pozdravili a dali jsme se hned do řeči. Nabídli nám, zda nechceme přijít, že se jim podařilo dětičky udat i přes noc k rodičům.

Byla jsem hned pro, kdopak ví, jak brzo po porodu se zas někam dostaneme, ale na Markovi bylo vidět, že se mu nikam nechce. Je to tak s ním pokaždé a nyní, když byl tak dlouho pryč, tak je to ještě horší. Bohužel tráví hodně času mimo domov a když už je doma, tak by nejraději ani nevycházel. Já zas mám problémy opačné, tím jak jsem neustále zalezlá ve stejném prostředí, tak s radostí uvítám každou příjemnou změnu.

Nakonec jsme se dohodli, že si domluvíme hlídání a k večeru se zastavíme. Marek to sice okomentoval větou, že my ženské to s chlapama dokážeme pokaždé skoulet jak chceme, ale toho jsme si s Helčou nevšímaly. Jen jsme na sebe spiklenecky mrkly a pomyslily si své….

Nakupování jsme tedy odložili na jindy. S prázdnou jsme ale neodešli. Zatím co já šla koupit nějakou pozornost pro přátelé na večer, stihnul Marek koupit malému auto na ovládání. Tak rychle se pro něco rozhodnout, to u něho nebývá pravidlem. Leda, že by si chtěl splnit nějaký svůj sen a už se viděl, že budou toto auto ovládat s malíčkem společně?

Kdo ví????? Auto bylo sice dost drahé, ale krásné, já z něho měla také velikou radost. Do důvodů k jeho koupi jsem raději ani nešťourala. Doma jsme auto uložili k ostatním dárečkům, co už máme pro naši malou princezničku. Sláva, začíná se nám to pomalu a jistě kupit!

Související odkazy:
Hračky pro děti od tří let a malé předškoláky
Těhotenství týden po týdnu:
Popis těhotenství 34. týden