20 nejčastějších otázek a odpovědí k dětskému očkování (1. část)

Proč je v České republice očkování dětí povinné? Každý rodič by měl mít přece právo se na základě dostupných informací sám rozhodnout, co je pro jeho dítě nejlepší. Navíc ve většině zemí západní Evropy je očkování dobrovolné, a přesto je proočkovanost podobná jako u nás.

V České republice se povinně očkuje proti devíti základním onemocněním: záškrt, černý kašel, tetanus, dětská obrna, hepatitida B, Haemophilus influenzae b, zarděnky, spalničky a příušnice.

Účelem povinného očkování je dosažení vysoké proočkovanosti v populaci a nejen přímá ochrana očkovaných jedinců, ale i těch, kteří ze zdravotních důvodů očkováni být nemohou. Díky vysoké proočkovanosti se daří držet infekční nemoci pod kontrolou, a omezuje se tak šíření nebezpečných virů a bakterií. Tím se vytváří tzv. kolektivní imunita, kdy očkovaní jedinci se nemohou nakazit a dále šířit infekční agens a jsou tak chráněni i ostatní v populaci. Princip kolektivní imunity znamená, že při dosažení určitého poměrně vysokého procenta proočkovanosti populace se může nakazit tak málo lidí, že mikroorganismus ztrácí schopnost se v této populaci šířit. Není tomu jinak ani v západních zemích, kde je ochrana zdraví populace prioritou. Tamní zákon reguluje očkování jiným způsobem, jde o tzv. nepřímou povinnost. Nenaočkované děti nejsou přijaty do dětských kolektivů (školka, škola). V USA se například proočkovanost kontroluje i při nástupu na vysokou školu a aktivní očkování si musí zajistit i přijíždějící zahraniční studenti.

Povinností očkování stát vymáhá odpovědné chování jednotlivců vůči svému zdraví i vůči zdraví svých spoluobčanů.


Jak vzniká očkovací kalendář a kdo je v ČR za jeho přípravu zodpovědný?

Očkovací kalendář vzniká na základě konsenzu odborníků- v ČR reprezentovaných Národní imunizační komisí NIKO- a MZd ČR. Vždy je posuzováno odborné hledisko vhodnosti zařazení nového očkování na základě dlouhodobé epidemiologické situace pro danou chorobu. Dále se pak diskutuje dostuponost a složení případných očkovacích látek (to je úkol odborníků) a finanční možnosti státu (primárně MZd). Jelikož je očkovací kalendář definován vyhláškou 537/2006 Sb. ve znění pozdějších novelizací, mají možnost se k němu vyjádřit také ostatní resorty v rámci vnějšího připomínkového řízení. V současnosti je klíčovým poradním orgánem MZ již zmiňovaná NIKO, jejímž předsedou je hlavní hygienik ČR.


Proč děti od narození do věku dvou let musí absolvovat tolik druhů očkování?

Protilátky se začínají tvořit již od 30. týdne gestace, jejich množství je ale nedostatečné pro vlastní ochranu. Novorozenec po porodu je chráněn tzv. mateřskými protilátkami, které procházejí přes placentu. Nevýhodou mateřských protilátek je jejich krátké působení. Během cca 2 měsíců jejich množství významně klesá až pod hranici účinné ochrany. Tvorba vlastních protilátek se po porodu u miminka postupně zvyšuje, v prvním roce života tvoří cca 50 % protilátkové odpovědi oproti dospělému. Ani buněčná obrana nezůstává pozadu, první obranné bílé krvinky se začínají tvořit již ve 12. týdnu gestace. Stejně jako protilátek nemá novorozenec také dostatek těchto specificky obranných bílých krvinek, které navíc nevykazují tak vysokou obrannou aktivitu jako u dospělých lidí. Přechodný nedostatek imunitního systému dítěte v prvním roce života vrcholí v období 3. až 6. měsíce. V této době výrazně klesá hladina mateřských protilátek, nová tvorba vlastních protilátek je ještě nedostatečná a specifické bílé krvinky nejsou plně aktivní. Proto je novorozenec vystaven zvýšenému riziku ohrožení jakoukoli nákazou. Je důležité, aby v této době již bylo miminko chráněno očkováním.

Dle WHO zachraňuje očkování každý rok tři miliony dětských životů a dalších 750 000 dětí ochrání před těžkými trvalými následky infekčních onemocnění. Bez očkování dětí bychom čelili řadě úmrtí a podstatně vyšší nemocnosti.


Nejsou odstupy mezi jednotlivými očkováními příliš krátké? Není to velká zátěž pro miminko, jehož imunitní systém není ještě zcela vyvinutý?

Zájmem vědců a lékařů je, aby očkování bylo co neúčinnější a nejbezpečnější. Nové očkovací látky obsahují jenom ty složky, které jsou nezbytné k vytvoření imunitní ochrany. Dnes v dětských vakcínách napočítáme několikanásobně nižší množství antigenu (složka vakcíny, která stimuluje imunitní systém), než ve vakcínách kterými se očkovali jako děti naši rodiče, ale i dnešní adolescenti. Díky dostupnosti moderních vakcín poklesla celková zátěž organismu o 96 % oproti očkovacímu kalendáři platnému do roku 2006. Navíc, v přirozeném prostředí čelí imunita dítěte každý den velkému množství nejen potenciálně ohrožujících podnětů - od bakterií v jídle až přes prach, který dýcháme, ale vyrovnává se vlastně se všemi látkami, které nejsou tělu vlastní a kterým je denně vystavena- např. všem součástem potravy. Vakcinace imunitu nijak neohrožuje či neoslabuje. Naopak ji velmi cíleně posiluje vůči některým infekčním onemocněním.


Proč se očkuje i proti nemocem, které jsou již dávno vymýceny, jako např. obrna, tetanus apod.?

Proti infekcím, které jsou celosvětově vymýceny, je možné přestat očkovat. Dokud se ale infekce kdekoli na světě vyskytuje, není možné s očkováním přestat. Při ukončení očkování bude postupně narůstat procento populace, které bude vůči této infekci vnímavé. Jednoho dne se do této populace infekce nevyhnutelně musí dostat z jiné části světa, ve které se běžně vyskytuje. Pokud infekční mikroorganismus najde dostatečné množství vnímavých jedinců, způsobí epidemii podobnou těm, které známe z historie. Z tohoto důvodu není možné s očkováním přestat před úplným, celosvětovým vymýcením dané infekce.

Význam očkování je obrovský. Jako metoda nejúčinnější prevence patří k nejvýznamnějším objevům v historii medicíny a zachránilo již stamiliony životů. Naneštěstí se vakcíny staly obětí svého vlastního úspěchu. Lidé se již v našich zemích běžně nesetkávají s infekcemi, proti kterým se očkuje, takže mají tendenci význam očkování podceňovat. Celosvětově ale mnoho onemocnění, které patří u nás již téměř mezi neznámé, představuje pořád ještě hrozbu.


Proč si rodiče nemohou vybrat sami, jakou vakcínu pro své dítě chtějí?

O podobě a složení povinného očkování rozhoduje v současnosti Ministerstvo zdravotnictví ČR, které spolupracuje s odborníky různých specializací – vakcinology, pediatry, infektology, hygieniky, epidemiology atd. Díky aktuálním informacím z domova i zahraničí mají tito lidé nejlepší kompetenci o složení očkování rozhodnout, tak aby bylo co nejlépe chráněno zdraví dětí i dospělých. Očkovací kalendář je jedním ze základních nástrojů ochrany veřejného zdraví, který umožňuje vznik tzv. kolektivní imunity, která chrání i jedince, kteří nemohou z důvodu svého zdravotního hendikepu být očkováni dle řádného schématu. Rodiče si mohou vybrat u nepovinného očkování, pokud existuje rovnocenná alternativa (např. u pneumokokových vakcín).


Je pravda, že vakcíny obsahují nebezpečnou rtuť?

Je důležité poznamenat, že „není rtuť jako rtuť“. Ve vakcínách se používala rtuť, která se z těla rychle eliminuje, přeměňuje se na anorganickou a vylučuje se stolicí. Neexistuje jediný důkaz o škodlivosti této rtuti (ethylrtuť - thiomersal) u dětí ani dospělých. Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMEA) v roce 2004 poukázala na celou řadu kvalitně provedených epidemiologických studií potvrzujících bezpečnost thiomersalu. Tyto studie neprokázaly žádnou souvislost mezi očkováním vakcínami s obsahem thiomersalu a vývojovými poruchami nervového systému, jako je autismus.

Mezinárodní poradní výbor pro bezpečnost vakcín při WHO došel k závěru, že v současné době neexistují žádné důkazy o toxicitě rtuti u kojenců, dětí či dospělých očkovaných vakcínami obsahujícími thiomersal.


Proč vakcíny obsahují nebezpečný skvalen?

Skvalen je přírodní látka, kterou nalezneme v těle rostlin, živočichů i lidí. Jedná se o přirozenou složku lidských buněčných membrán, která se vytváří v játrech člověka a obíhá v jeho krvi. Komerčně se získává extrakcí z rybího tuku a používá se v řadě potravin, kosmetických přípravků, volně prodejných léků a zdravotních doplňků. Skvalen je někdy používán jako součást některých adjuvancií. Adjuvancia jsou přidávána do vakcín ke zvýšení specifické imunitní odpovědi. Skvalen používaný ve vakcínách se získává destilací oleje ze žraločích jater.

Na zvířatech popsané nebezpečné účinky skvalenu získané v rámci bezpečnostních studií byly pozorovány při podávání řádově větších množství, než jsou používána ve vakcínách. Ve světě bylo aplikováváno více než 50 milionů dávek vakcín obsahujících skvalen s žádnými nebo minimálními vedlejšími účinky, z nichž nejobvyklejší je bolest a zarudnutí v místě podání. Rozdíl mezi testovanými dávkami s vedlejšími účinky a množstvím bezpečně používaným ve vakcínách je jako mezi lžičkou oleje a tunou majonézy (majonéza vzniká při emulzifikaci oleje vejci).

Neexistují žádná relevantní data ukazující na nebezpečnost skvalenu ve standardně používaných dávkách.


Proč jsou ve vakcínách obsaženy tzv. přídavné látky (adjuvanty)? Nejsou nebezpečné?

Již od objevení principu vakcinace se do každé vakcíny přidávají různé látky pro zvýšení její účinnosti. Přídavné látky, neboli adjuvanty (adjuvans), mají ve fungování vakcíny důležitou roli, neboť zvyšují reakci imunitního systému na podaný antigen, umožňují ho lépe rozpoznat a správně na něj reagovat. Současné šetrné vakcíny s malým množstvím antigenů často postrádají složky původně obsažené v patogenních organismech, které lidskému organismu signalizují, že toto je „nebezpečí“. Adjuvans tento signál nahrazují a dovolují tak podat mnohem méně antigenu při zachování stejné navozené ochrany, prodlužují také dobu ochrany po očkování. Adjuvancia tak imunitnímu systému pomáhají, usnadňují mu účinnou odpověď na očkování.


Může očkování způsobit vážné zdravotní komplikace, jako je např. autismus, epileptické záchvaty, cukrovka či Guillainův-Barréův syndrom?

O závažných zdravotních komplikacích spojených s očkováním koluje řada mýtů. Ten o souvislosti mezi autismem a očkování vakcínou proti zarděnkám, spalničkám a příušnicím vznikl na základě záměrně chybné studie britského lékaře Dr. Andrewa Wakefielda z roku 1998. Data byla upravována se záměrem získat velká finanční odškodnění za domnělé „nežádoucí účinky“. Přestože tato chybná studie byla již vyškrtnuta z odborného lékařského časopisu Lancet a lékař byl kvůli svému pochybení vyřazen z registru General Medical Council, mnoho rodičů se stále ještě zbytečně obává této neodůvodněné spojitosti.

Nikdy se vědecky neprokázalo, že by mezi očkováním a autismem nebo epileptickými záchvaty, cukrovkou či GB syndromem byl příčinný vztah. Neexistují žádné důkazy o tom, že by jakákoli vakcína způsobovala cukrovku, autismus či epilepsii.


Jaké nežádoucí účinky se mohou po očkování u dítěte objevit? Jsou tyto nežádoucí reakce časté a mohou být pro miminko nebezpečné?

Reakce po očkování se dostavují za různě dlouhou dobu, záleží na typu očkování. Může to být už v den či následující den po očkování, u živých vakcín za 6-12 dnů. Tuto informaci vám sdělí lékař při očkování.

Mezi nejčastější lokální nežádoucí účinky patří zarudnutí v místě vpichu, mírná bolest či otok. Dále se po očkování může objevit horečka, bolest hlavy, zvracení, průjem nebo únava. Pokud se vyskytnou, bývají drtivou většinou přechodné s dobou trvání max. 3 dny a odezní samy bez nutnosti léčby a bez jakýchkoliv následků.