01.10.2009: ČTVRTEK, A ZAS TU MÁME NOVÝ MĚSÍC
Ráno mi volali z práce, že jsem ještě nedonesla papír na peníze. Úplně jsem se lekla, ten čas tak rychle letí a doma člověk tak zblbne, že jsem ani nepostřehla, že tu máme nový měsíc. Přislíbila jsem, že dnes vše napravím, vyzvednu papíry na gynekologii a do práce hned dovezu.
První zádrhel nastal hned ve školce. Když jsem se s Martínkem loučila, rozeběhl se ke mně, objal mě a začal plakat, že prý chce jít se mnou domů. Co se dá dělat, asi na něj opravdu leze nějaká nemoc, je takový lítostivý, ….. Tak jsme se zas pěkně ustrojili a vrátili se zpět.
Domů jsme dorazili zmáčení, pořádně se rozpršelo a do toho ten nepříjemný vítr. Stromy začaly hromadně shazovat listí, všude ho bylo plno. Martínek se chtěl zastavit u kaštanů a měl tentokrát štěstí. Byly schované pod listím, tak je tam děti buď přehlédly nebo se jim v tom nečase ani hledat nechtěly.
Hned jak jsme se osušili a přestrojili, vydali jsme se směr gynekologie. Raději jsem tam předem zavolala, aby mi sestřička vše připravila a nemuseli tam pak dlouho čekat.
Vše proběhlo rychle, tak jsem čapla papíry a ujížděla s nimi do práce. V účtárně měli zrovna polední pauzu. Pouze v jedné kanceláři jsem pořídila, bohužel jsem narazila na „Ledovou královnu“. Tuto přezdívku si dotyčná vysloužila hned, jak nastoupila. Byla vždy nepříjemná, takový ten ledový čumák, inteligence také zrovna moc nepobrala. Bohužel je tam určité propojení s ředitelem, což ji tam drží.
Nadělala už tolik kopanců, že jiný na jejím místě by byl dávno na dlažbě. Přestože jsme spolu určitou dobu pracovaly, já ji zaučovala, tak se teď chovala velice odtažitě. Ani slovo na malého, bříško přejela pouze ledovým pohledem, až mě zamrazilo. Vrazila jsem jí papíry do ruky, nechala si pro jistotu podepsat papír o převzetí a koukala jsem rychle vypadnout.
Jsem teď buď děsně přecitlivělá nebo ty mezilidské vztahy jsou stále horší a horší a lidem to už ani nevadí.
Aby toho nebylo dost, začal malý pěkně hicovat a jen jsme vyjeli, tak se v autě pozvracel. To zas je tedy den. Měla jsem tušení už od úterka, že není úplně v pořádku a když dnes nechtěl být ani ve školce….. Bohužel od dětí se člověk toho moc nedozví. Malíček je ke všemu děsný herec, takže každou chvíli prohodí odposlechnutou větu: „Mě bolí záda, točí se mi hlava,…“. Když mu pak opravdu něco je, tak až podle teploty usoudím, že to myslí vážně.
Po příjezdu domů nechtěl Marťásek ani obědvat, sám si vlezl do postýlky a po chvíli usnul. Musím honem zrušit odpolední plavání a i já dnes asi cvičit nepůjdu. Neměla bych tam tu správnou náladu a potřebnou dávku klidu a o to tam také jde.