26.11.2009: ČTVRTEK, SLASTNÝ POCIT Z VÍTĚZSTVÍ
Teploměr ukazoval +7 stupňů, ale venku jsem měla úplně jiný pocit. Foukal nepříjemný vítr, který se snažil dostat až pod oblečení, úplně jsem se z toho rozklepala. Vedla jsem Martínka po delší době opět do školky, už se tam moc těšil. Rodiče mě sice přemlouvali, ať ho raději nechám ještě doma, aby zas nedonesl nějaké bacily, ale není to tak jednoduché.
Vím, že se teď o mně a malou všichni vzhledem k řádění prasečí chřipky moc bojí, ale co dělat... Venku v tom počasí žádné děti nejsou, pískoviště, skluzavky jsou opuštěné a tolik síly zas nemám, abych si s malým celý den hrála a pořádně ho zabavila. Ke všemu musím chodit neustále po doktorech a tam je nebezpečí nákazy stejné, jako ve školce.
Hned po odvedení malého do školky jsem šla s Koudym domů. Celou cestu kýchal, tak aby ještě více nenastydnul. Trápí ho to už několik dnů, nakazil se chudáček od nás, očička má celá zahleněná. Pejskové jsou holt jako lidi.
Ještě dopoledne jsem zajela objednat kuchyňský stůl a židle. Stále jsem to odkládala, ale Marek by se měl už každým dnem vrátit, služebka mu vynese nějaké peníze navíc, tak budeme mít na potřebnou zálohu. Ve studiu jsem si počkala na majitele, který vyřizoval celou naši zakázku ohledně kuchyně. Vzhledem k tomu, že je doba zlá, lidé neutrácejí tak, jako třeba vloni, rozhodla jsem se toho využít a požádat o určitou slevu.
Druhému majiteli se to moc nelíbilo. Hned začal argumentovat, že zahraniční dodavatel naopak zdražil, že tím pádem by na tom oni nic nevydělali. Já se ale nedala a naopak jsem naznačila, že mám vybráno i jinde a že tedy půjdu ke konkurenci. To nakonec zabralo, přeci jen u nich máme ještě i dětský pokoj, tak jsme se nakonec dohodli.
Měla jsem ze sebe dobrý pocit. Moc se mi do toho nechtělo, v duchu jsem spřádala věty, jak to domluvit, jsem holt zvyklá na pevné ceny. Smlouvání přímo nesnáším, připadám si trapně, o to však byl pocit z vítězství hřejivější. Uvědomila jsem si, že to jsou jen šikovní obchodníci a hrají lidem na city. Tentokrát narazili, já se jen tak nedám. I tak z nás mají jistě slušný peníz, což jsem zjistila už při objednání pokojíčku, kdy jsem si předem řekla cenu, do které jsme ochotni s Markem jít a skutečně to tak udělali.
Dětský pokojíček ještě namontovaný není, vzhledem k vyřízení půjčky od Marka z práce jsme to byli nuceni odložit až na leden, ale nikam nespěcháme, je ještě hodně věcí, jenž nám k bydlení v novém chybí.
Když jsem vše tak dobře vyřídila, radostně jsem vyrazila pro malíčka do školky. Byl celý rozjívený, radostně mě vítal chrlil na mě, že se ve školce fotili. Úplně jsem na to zapomněla, bylo to vlastně štěstí, že ho včera naši dovezli a do školky se vrátil v pravý čas.
Odpoledne po spinkání jsem nejprve zajela vyzvednou balík na poštu a pak odvezla Martínka k Markovým rodičům. Byli už na malého děsně natěšení a on na ně samozřejmě také. Měla jsem před cvičením ještě chvíli čas, tak jsme se s babičkou pustily do rozbalení zásilky, která měla být sice vánočním překvapením, ale radost je třeba si dělat každý den a ne jen o Vánocích.
Objednala jsem sobě a rodičům v zásilkovém obchodě Tchibo sobíka, který i svítí. Je to poděkování babičce za hlídání a pro mne nádherné zpestření do bytu. Doufám, že to ocení i Marek až se vrátí, snad pochopí, že to odloučení bylo tentokrát opravdu moc dlouhé a i já si zasloužím trochu té radosti, i když vím, že musíme šetřit!