30.08.2009: NEDĚLE, PERNÍKOVÉ SRDCE Z POUTI
Noc byla chladná, ale jinak hlásili opět slunečno a teplo. Sobotu jsme si dvakrát neužili, Marek musel dodělat nějaké kalkulace do práce, tak jsme mu šli raději z očí, abychom ho nerušili. Marťáska to mrzelo, mě si užije dost přes týden, ale tatínek mu je holt vzácný. Mít dobrou práci je však dnes veliká výhra, takže se nedá nic dělat. Bohužel dětem se tento argument jen těžko vysvětluje.
Aby nám to Marek vynahradil, přislíbil na dnešek překvapení v podobě pěkně prožitého dne. Kolem deváté hodiny jsme sbalili pití a nějaké drobnosti do tašky a usedli do autíčka. Celou cestu byl Marek záhadný, jak „tajemný hrad v Karpatech“. Až když volala švagrová, kde jsme, že na nás už čekají, tak se mi rozsvítilo. U rodičů jejího přítele je od soboty pouť spojená s trhy a hlavně, to bude Martínka určitě zajímat nejvíce, přijely i houpačky!!!!
Martínek měl ohromnou radost, houpačky přímo miluje a já se těšila, že si společně se švagrovou obejdu všechny ty stánky a vychutnáme si příjemnou atmosféru provoněnou tureckým medem, cukrovou vatou, ale i kořením a párky v rohlíku!!! Hned jsem věděla, že si to užijeme.
V parku u náměstí se projížděli koně se zdobnými postroji a i jejich jezdci byli v nádherných uniformách. Martínek byl z toho celý unešený. Pak jsme se rozdělili, chlapi šli s malým k houpačkám, já si už netroufám, nechci naší princezničce nijak ublížit. Se švagrovou jsme tedy vyrazily do davu směr stánky s pouťovým zbožím, kde se to lidičkami jen hemžilo.
Po dvanácté hodině se značně oteplilo a i penízky se pěkně rozkutálely. V dnešní době už není atrakce za tři koruny, ale za třicet, tak jsme usoudili, že to bohatě stačilo. Dali jsme si sraz u stánků s perníkem, aby mohl Martínek vybrat perníková srdce pro obě babičky a dědy Po chvíli jsme se honem vraceli ještě pro jedno srdíčko, protože Martínkovi se perník nejen líbil, ale náramně mu i zachutnal.
Zřejmě z toho horka se mi udělalo špatně, cítila jsem, že se mi točí hlava a je mi slabo. Marek objevil prázdnou lavičku, tak jsme si na chvíli dřepli a já se pořádně napila. Jsem na to pití dost lajdák a takhle to pak dopadá. Najednou jsem měla všeho dost. Nohy mi začaly natékat, vadila mi hlasitá hudba z reproduktorů a přála jsem si odjet domů. Nohy mi začaly natékat, potřebovaly by pěkjediné co jsem si přála, bylo odjet domů.
Zkrátka bylo to krásné, ale bylo toho dost! Martínek ani neprotestoval, byl také celkem přešlý, tak jsme zamířili k parkovišti, naseli a jede se domůůůů. Zpočátku mi bylo líto, že sem s námi nejela i babička s dědou, vidět Martínka a jeho rozzářená kukadla, to je přímo nádhera, ale nakonec jsem ráda, že jim to nevyšlo a nejeli. Babička občas marodí se srdíčkem a dnešní počasí by pro ni nebylo zrovna ideální. Děda by byl sice nadšený, je to muž s duší malého kluka, čímž si jsou s Markem hodně podobní, ale vynahradí si to s malíčkem někdy jindy, takových příležitostí ještě bude, nic nám neuteče.
Ve finále jsem si uvědomila, že jsem vlastně všechno pořádně nafotila. Máme zachycený nejen ten celý pouťový mumraj, ale i Martínkův šťastný úsměv a obrovské nadšení, a to jednou pro vždy!!
Výletu třikrát hurááááá a třeba si to příští rok opět zopakujeme, ale to nás bude o jednoho navíc ...........