12.12.2009: SOBOTA, POCITY SE MĚNÍ

Venku se pořádně ochladilo. Marek dospával včerejší raut. Martínkovi se také z vyhřáté postýlky nechtělo, tak jsem to nakonec byla já, kdo šel s hafíkem ven do zimy. Procházka mi přišla celkem vhod, i když dlouho jsme tam nevydrželi, zima nás vyhnala zpět do vyhřátého domova.

Dnešní noc jsem téměř nespala, malá kopala jak o život. Tím, jak má v bříšku stále méně místa, tak už cítím každý její pohyb. Den ode dne mám intenzivnější pocit, že porodím dřív. Snad bude mít ten náš prcek rozum a ještě to uvnitř týden nebo dva vydrží, aby byly úplně vyvinuté plíce….. Stále víc se bojím, aby bylo vše v pořádku a nenastaly na poslední chvíli nějaké komplikace.

Každé těhotenství je opravdu nejen jiné, ale provází ho i jiné pocity. To první je takové nejisté, každá z nás hltá informace z různých zdrojů i od svého okolí a i když se bojí toho, co přijde, tak ten strach o dítě není tak obrovský. Při dalším těhotenství už žena ví, co ji čeká, uvědomuje si, jaké komplikace mohou přijít a jelikož již poznala sílu mateřské lásky, tak o to víc se o toho svého prcka bojí. Alespoň tak to všechno vnímám já a pokud mé myšlenky nejsou zaměstnány jinou činností, tak mě přepadá strach a obavy.

Ještě dopoledne jsem zpracovala za asistence Marťáska těsto na vánoční cukroví. Chlapi se rozhodli pro kakaové ořechy, tak mi vylouskali vlašáky a zároveň je i namleli. Hotové těsto jsem dala odpočinout do lednice a vrhla jsem se do přípravy bramborového salátu. Marek salát miluje, ale až po několika letech společného soužití mi řekl, že by měl raději dle receptu od své rodiny.

Prý se mi to obával říct, abych se neurazila, ale mně to přišlo normální, že každému víc chutná to, na co byl několik let zvyklý, akorát mi to mohl sdělit už dávno a ne škemrat u mamči, aby mu vždy poslala trochu salátu, prý na ochutnání. Já jsem z domu zvyklá nedávat salám, ale naopak přidat víc různorodé zeleniny a právě ten šunkový salám asi tomu mému mlsounovi chybí.

Po obědě, kdy jsme se nažuchli až k prasknutí, šel Martínek spinkat a já se dala do balení vánočních dárků. Nemáme sice ještě vše nakoupené, ale je lepší mít aspoň to málo přichystané, člověk nikdy neví. Kdybych musela do nemocnice, tak by to Marek v mých skrýších ani nenašel a rozhodně by neměl náladu něco balit. Ti chlapi na to nejsou obecně a můj Mareček už vůbec ne.

Balení dárků mi zabralo hodně času. Sama jsem byla překvapená, co vše jsem zvládla od léta nakřečkovat, na některé věci jsem už dočista zapomněla. Ještě nebylo hotovo a už se ozýval Martínek. Tentokrát tomu spaní opravdu moc nedal, jak moc se těšil na cukroví. Honem jsem vše zamkla do skříně a chystala se vydělat vál a těsto z lednice. Marek nám sundal z horní police skříňky formičky na ořechy, malý si vykasal rukávy a hurááá do práce.

V zádech mě bolelo stále víc, ještě že jsem dostala ten podpůrný těhotenský pás, bez něho bych to snad už ani nezvládla. Ve finále mě malíček přesvědčil, abychom ty ořechy zrovna i slepovali. Moc se mi do toho nechtělo, síly k večeru značně ubývaly, ale nakonec jsem souhlasila a udělala ořechovou náplň. Plnění se už ujali chlapi sami, já odpadla jak shnilá hruška, musela jsem se ze všeho na chvíli natáhnout.

Když byli s prací hotovi, donesl mi Martínek pár kousků v krabičce na ochutnání se slovy: „Je to dobré, moc dobréééé, viď mami. To jsme to s tátou dobře uvařili!“ No řekněte, není ten náš kluk k zulíbání???

Těhotenství týden po týdnu:
Popis těhotenství 36. týden